Recenze

JOSEF ŠKUBNA , ČLOVĚK V PROCESU BYTÍ

Před několika měsíci mne u příležitosti jedné vernisáže Josef Škubna požádal o text do připravovaného katalogu. Pod dojmem slavnostně uvolněné atmosféry jsem bez váhání svolil, aniž jsem tušil, že mě čeká úkol nadmíru obtížný. Teprve později jsem si uvědomil okolnost, že zejména Škubnovu malířskou tvorbu, která je klíčem k pochopení jeho umělecké výpovědi, znám jenom z účasti na kolektivních expozicích Unie výtvarných umělců Olomoucka a jediné samostatné výstavy, jejíž koncepce zřetelné sledovala komerční cíle. Právě to byly důvody, které mě vedly k rozhodnutí, zabývat se spíše niterně volními aspekty Škubnovy práce, než její formálně obsahovou interpretací.

Josef Škubna je širší veřejností vnímán především jako malíř jesenické krajiny. Toto zobecnělé povědomí byť logicky opřené o častá krajinářská témata spjatá s místem malířova trvalého působení, je poněkud schematické. Pokud si pozorněji všimneme podstaty a vývoje jeho výtvarného talentu, zjistíme, že je daleko bohatěji strukturován a výrazné souvisí s jeho lidskou existencí. V uměleckém vývoji Josefa Škubny totiž sehrály mímořádnou roli okolnosti, které přímo souvisely s jeho životními osudy. Proto se pokusme nastínit několik určujících událostí, které nutně poznamenaly Škubnův způsob myšlení i jeho uměleckou práci

Ve svém vlastním textu s půvabně zkomoleným názvem "Curiculum vitae" malíř uvádí, že pochází z rodiny sezónních zemědělských dělníků. Je tedy nasnadě, že v rámci rodiny a prostředí malé moravskoslovácké obce se jeho přrozené výtvarné nadáni rozvíjelo značně živelně. V patnácti letech byl nucen odejít pracovat do cukrovaru v rakouském Tullnu. kde byl nutně konfrontován s několika podstatnými momenty, které výrazně ovlivnily jeho lidské zrání.

Čtyři léta žil v izolaci od rodiny i domova v cizím prostředí a účelové definované sociální struktuře cukrovárenských dělníků. Tato okolnost pro něj jistě znamenala značné citové strádáni, na straně druhé však v mladém Škubnovi jitřila vědomí samostatnosti a schopnosti překonávat složité životni situace.

Poválečné osudy Josefa Škubny jsou podobné stovkám jiných mladých lidí, kteří v pohnutých poměrech hledali svá existenční východiska. V osmnácti létech se dobrovolně přihlásil k výkonu vojenské prezenční služby, po jejímž ukončení krátce pracoval jako valcíř fólií v Moravských válcovnách kovů v Břidličné, která se později stala místem jeho trvalého působení. Přesto, že byl prakticky od dětství uvyklý přijímat dočasné změny pobytů jako životní nutnost, bylo pro něj nové prostředí bývalých Sudet něčím dosud nepoznaným. Veškerá místa jeho předchozích azylů určovaly zažité, souvislé a kompaktně historicky určené vztahy, zatímco české a moravské pohraničí bylo v té době územím nikoho, doslova divokou zemí. která hledala svoji tvář za velmi složitých a mnohdy dobrodružných podmínek. Na dvacetiletého, citlivě vnímavého Josefa Škubnu musela tato situace velmi intenzivně působit. Na jedné straně rozpornou povahou svého po výtce umělého ustrojení, na straně druhé možnostmi, které mu nová situace nabízela v rámci pracovního uplatněni i rozvoje jeho výtvarného talentu.

O tom svědči skutečnost, že krátce po nástupu do podniku byl převeden do grafické dílny a bylo mu umožněno externě navštěvovat katedru výtvarných oborů na obnovené universitě v Olomouci, která byla v té době velmi progresivně koncepčně zaměřena. Odtud vedla jeho cesta na mimořádně kvalitní učiliště Školu umění ve Zlíně, kde získal nejen dobré profesní i teoretické znalosti, ale také řadu kolegiálních kontaktů a zejména možnost konfrontovat vlastní umělecké snahy s jinými uměleckými východisky. Po ukončeni školy a epizodních působeních v Jáchymově a Kroměříži se vrátil opět do Břidličné, na místo výtvarníka propagace, kde setrval až do důchodového věku. Uvedená, zdánlivě nijak vzrušivá fakta, vypovídají spíše o běžném osudu člověka své doby než o způsobu bytí tvořivě orientovaného jedince, od nějž se očekává dostatek koncentrované vůle k tomu, aby běh vlastního života cíleně směřoval k jeho vyššímu naplnění. Domnívám se však, že právě tyto okolnosti, jejichž podstatu nacházíme v základních polohách bytí ozřejmují i formální a myšlenkové rozpory Škubnova uměleckého výrazu, který osciluje mezi suverénní rutinou výtvarného řemesla, jenž pro něj znamená naplnění životních a existenčních cílů, citovou iniciativou opírající se o vnitřní rozpětí jeho talentu a touhou estetickým normám kladoucím důraz. Takto pociťovaná skutečnost je však pouze teoretickým a srovnávacím východiskem, zatímco malířova vlastní výtvarná práce stojí, na pevných osobních pozicích, bez ohledu na to jak bude vnímána v širších vývojových souvislostech. Snad právě proto je Škubnova tvorba poznamenána výrazným sklonem k hledačství a experimentu v rámci vlastního uměleckého cítění. Josef Škubna se nikdy nespokojil pouze s kvalitou malířského výkonu. Naopak, v celé své tvorbě usiloval o pochopení věcí a jevů v jejich podstatě a o racionálně poctivou interpretaci. Snahu o překonáni optického kontaktu s námětem cítíme i v těch Škubnových pracech, které z viděné reality přímo vycházejí.

V této souvislosti bych se rád pozastavil u Škubnovy tužkové kresby Autoportrét, jež považuji za typický příklad malířova myšlení. Na klasickém formátu A3 nakreslil pět vlastních podobizen, v nichž se zobrazil v různých fázích života. Na dotyčné kresbě mé zaujalo především její významové rozvržení. Zatím co vlastnímu profilu z doby kdy vnímavě vstupoval do aktivního dění, věnoval poměrně málo pozornosti, zjevně zdůraznil věk, který pro něj znamenal zhmotnění osobních tužeb, pak pokračoval výrazným portrétem z období středního věku, ve kterém se patrně cítil exitenciálně naplněn. Kresbu ukončil zobrazením své aktuální podoby v roce 1995, z niž cítíme moudře vnímavého pozorovatele života, jehož oči prozrazují, že proces bytí nekončí. Naopak, je nadále otevřenou hrou, jejíž rozměry dosud nejsou přesně definovány. Pokora k životu vnímaná jako proces bytí, které hledá své oprávnění v tom co samo životu odevzdává, splývá u Škubny s pokorou vůči umělecké práci, jíž vnímá v jejím prvotním poslaní daleko naléhavěji než v pozdějších teoretických interpretacích.

Rozhodné by nebylo na místě opomenout Škubnovu práci na poli užité grafiky, která jej po léta nejen živila, ale v mnoha ohledech poznamenala i jeho volnou výtvarnou tvorbu, zejména v posledních desetiletích. Ve svém zaměstnaneckém působení v Kovohutích Břidličná vytvořil nezaměnitelný vizuální firemní styl, který se vyznačoval jasnosti názoru, kulturou stylizace a jak jsem se v úvodu zmínil o osobním přístupu k tvorbě velké vnímavé duše.

Jiří Hastlík Wíen. 4. Března 2002